Svět

Než si připravíte postavu pro rok 2020...

 

Úvodní příběh
RHOVANION, 1066 T.V.

Zápisky z cest na sever
16. den měsíce Víressë roku 1066 T.v.

Padre Ildephonso da Serramanna | A Serramanna

Odpoledne toho dne jsme cestou na daleký sever dorazili k brodu přes Anduinu. Tady ji musíme překročit a pokračovat dál po Staré cestě Hvozdem, abychom se dostali do Dorwinionu. Řeka zde není tak široká jako u nás na jihu, kde po ní mohou plout i mořské lodě, zato je daleko prudší a divočejší, zvláště v těchto jarních měsících. Mosty by tady asi dlouho nestály. Kupodivu je brod dobře schůdný, místní se o něj dobře starají, to se jim musí nechat.
Osada, tedy spíše opevněná vesnice, se jmenuje Starý Brod. Jak nápadité. Žijí v ní převážně drsní muži a sveřepé ženy. Koho jiného byste taky čekali tak daleko od civilizace. Na první pohled jsou zamlklí a nedůvěřiví, zvláště, když se zmíníte, že jdete z jihu. Jedna z prvních otázek byla, jestli nejsme z Haradu. Po zdlouhavém
výslechu u brány nás pustili dovnitř a samozřejmě si nechali zaplatit za přechod brodem.

Abychom se osušili a odpočali si, ubytovali jsme se v místní hospodě u Ztracené podkovy. Na originální názvy si už pomalu začínáme zvykat. Hostinský Herman je rázný, ale příjemný chlapík, který nás ochotně pohostil chutným jídlem a velmi exotickým nápojem zvaným pivo. Je to lahodný silný nápoj vařený z obilí nějakými hobity. Zažene žízeň a pozvedne náladu, ale opatrně: kdo není uvyklý, může ho pátý korbel poslat pod stůl.
V hospodě člověk zaslechne a potká spoustu zajímavostí.

Všichni hosté řešili jen eorla. To je něco jako místní starosta nebo rychtář. „Přece nám nemůže vládnout 14letý cucák, co se sotva pustil máminy sukně a nemá ještě ani pořádný hlas, piští jako holka. I když se teda jeho máma o Brod starala obstojně, tak je to pořád jen slabá ženská a my si zasloužíme eorla, jak má být.“ Tak tady na severu místní mluví. Jedni chtějí volby, druzí zase prosazují dědičné právo a tyhle dohady jsou na denním pořádku. Hostinský říká, že se tomu všemu jen směje už bezmála patnáct let, protože dokud místní řeší jen eorla, tak je vlastně všechno v pořádku.
Když jsem se vyptával na ten Harad, řekli mi, že Haraďany nenávidí. Že se jim jeden vloudil do přízně a pak, když se mu nepovedlo celou vesnici oblbnout, aby mu zobala z ruky, přitáhl s armádou skřetů, zlobrů a obřích hadů a chtěli Brod dobýt a všechny zotročit anebo pobít.
Ptal jsem se, jak to dopadlo, ale každý se jen vychloubal a jeden druhého překřikoval, kolik pobil skřetů a jaké hrdinské skutky vykonal, takže jsem si vše nezvládl zapamatovat, natož zapsat. Co vím, tak někde uprostřed vesnice stojí hromada hrubě tesaného kamení připomínající přerostlou lidskou postavu hroutící se k zemi. Asi památník na bitvu. A dozvěděl jsem se, že místní báby straší děti vyprávěním příběhu o Haraďanovi a jeho hadech.

Během večera jsem potkal jednoho mladého, co nevypadal jako seveřan, ale spíše jako někdo z jihu.
Dal jsem se s ním do řeči a zjistil, že nakupuje zásoby pro svůj tábor. Na jihu a v Morii je ohromná poptávka po dřevu a uhlí. A protože doma byla o práci nouze, sebrali se s partou a vyrazili proti proudu do míst, kde je stromů dost. Když jich pár pokácí, lesa neubude.
Jsou tu třetím rokem, mají tábor uprostřed lesa pár mil proti proudu řeky a místní je moc nemusí, protože: „Prej 'sou z jihu a s nima sem zase přijde nějaká pohroma.“ A taky, že jim plavením dřeva ničí brod. Jeho slovy to jsou staromilci, co jen osévají pole, chovají koně a dobytek a tváří se, jako by jim patřilo všechno v širokém dalekém okolí. Říkal, že oni, dřevorubci, tu jen kácí stromy a ze zbytků stromů a větví pálí uhlí v milíři, aby mohly hutě tavit kovy.
Větší vrásky než starousedlíci jim dělají Meddědovci - napůl lidi, napůl medvědi. Nikdo neví, odkud se vzali, ale domluvit se s nimi moc nejde. Pořád jen bručí a tváří se nevrleji než lidi z Brodu. Tam o nich říkají, že se po smrti jednoho medvíděte, co se s lidmi přátelilo, uzavřeli ještě více do sebe než předtím. Údajně pomáhali s obranou Brodu a díky nim byl Starý Brod zachráněn. Pak se mladík omluvil, že už musí jít, aby nepromeškal večeři.

Když mladík odešel, vydal jsem se za hostinským vyzvídat o jeho elixíru, o tom pivu. Dozvěděl jsem se, že ho vaří hobiti z Ostružné a vyrábí se z obilí a bylin. Ptal jsem se, co jsou ti hobiti zač a nestačil jsem se divit. Ve zkratce jsou to poloviční lidé, Půlčíci, co žijí v malých osadách na úpatí Mlžných hor na druhé straně řeky. Teď však mají těžké časy. Každým rokem jich ubývá. Nejde o mor nebo neštěstí, ale přestává se jim tu líbit. Mnozí mladí odcházejí na západ přes hory za lepším a klidnějším živobytím. V Ostružné zůstává jen ten, komu je líto opustit to, co celý život budoval a opečovával, ale tím jak mladí odcházejí, není v osadách už tak veselo. Mnohým se stýská po radovánkách a dětském smíchu.

Náš rozhovor přerušil hřmotný trpaslík, co se dožadoval dalšího džbánku. Když mu Herman načepoval korbel dvakrát větší než ostatním, se spokojeným úsměvem odkráčel a sedl si ke stolu. Trpaslík tady v osadě mne překvapil. Nečekal jsem, že jejich vousaté brady uvidím jinde než na tržištích a v dolech. Přisedl jsem si k němu a dal se s ním do řeči. Zjistil jsem, že v Brodě přezimuje celá výprava trpaslíků. Zkoumají hory ve Hvozdu, zda by se tam nenašla slibná žíla, která by se dala těžit. Až bude lepší počasí, možná vyrazí a poblíž hor si postaví tábor, ať můžou pokračovat v hledání. Ti dřevorubci, co mají tábor v okolí, jim přišli náramně vhod. Pokud najdou dobrou žílu, budou mít uhlí, dle jeho slov, takřka pod nosem.

Trpaslík, který má v sobě dost piv je velice upovídaný tvor a tak jsem se dozvěděl další zajímavosti z okolí. Tvrdil, že se hlouběji ve Hvozdu, na úpatí Temných hor, objevila elfí osada. Původně čistě vojenská posádka elfích hraničářů se rozrostla o stálé usedlíky. Podle jeho zpráv elfům v jeskyních chyběly koruny stromů a raději se vrátili tam, kde předtím žili dlouhá léta, než ustoupili před temnotou z jihu. Jsou to však jen zvěsti a nikdo, koho zná, se s nimi nebavil.
Občas údajně vídá bezcílně bloumat po okolí dva starce s holí. Jeden má zářivě bíle roucho a druhý zase hnědou kutnu. Nejsou vidět spolu a objevují se dost náhodně. Vypadají, jako by něco hledali, dívají se na zem nebo do stromů a hvízdají na ptáky. Trpasličí vyprávění musím brát s rezervou. Podle toho jak pil, vypadal na zkušeného válečníka s korbeli a toho večera jich porazil slušnou řádku.

Problém s trpaslíky je ten, že pokud s ním sedíte u stolu, musíte s ním i pít a tak už si z toho večera víc nepamatuji.
Ráno bylo mlhavé a pošmourné. Skoro bych řekl, že to ani nebylo počasím, ale množstvím hobitího piva, co jsem předešlého večera vypil.
Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že moji společníci nevypadali o nic lépe. Zapřáhli jsme vozy, rozloučili se s hostinským a vydali se na východ po Staré cestě Hvozdem do slunného Dorwinionu.

Pokud pojedeme stejnou cestou zpět, určitě se v tomto pozoruhodném kraji zdržím na více dní.

Než si připravíte postavu...

Úvodní příběh
RHOVANION, 1050 T.V.


Píše se rok 1050 Třetího Věku.
V zemi severně od Kosatcových polí mezi Mlžnými horami a Zeleným hvozdem se udála neslýchaná věc. Některé rodiny Chluponohů už toho měly tak akorát dost a řekly si, že se tu už dál žít nedá. Poslední dobou sem proudí čím dál tím více cizinců a z hor a Hvozdu přichází divné zrůdy a zvěsti. Proto zabalili ze své domácnosti vše, co unesli na zádech, a vydali se Vysokým průsmykem na západ. Slyšeli, že jsou tam kraje široké a rozlehlé a na divné tvory jeden nenarazí, jak je život dlouhý.

Zpráva o odchodu několika rodin hobitů se stala vděčným námětem hovoru v širokém okolí. Zatímco Plavíni a Statové kroutí nevěřícně hlavami nad lehkovážností a prchlivostí svých příbuzných, zbylí Chluponozi se pomalu začínají připravovat na cestu.

Lidé z osady Starý brod na Anduině si z hobitů utahují, že jsou jak malé děti a vyleká je jeden zatoulaný vyhladovělý skřet nebo jezevec a stejně na těch svých malých nožičkách nikam nedojdou.

Zvěsti o odchodu Chluponohů se nesly i dále po Staré cestě hvozdem až k uším elfích hraničářů, kteří drží jižní stráž v roky opuštěném sídle na úpatí Temných hor. Jim to nepřišlo tak úsměvné; temnotu a neklid hvozdu cítili sami a nebylo tomu ani 50 let, co se pod tíhou sílící temnoty z jihu sám král Thrandúil rozhodl opustit tamní síně a přestěhovat všechen svůj lid severněji, do jeskyní poblíž Lesní řeky.

O tomto tajném stěhování elfího lidu z Ered Duir se časem dozvěděli i trpaslíci z Khazad-dûm. Posílají k nyní opuštěným horám prospektory a zvědy hledat nová naleziště vzácných kovů a kamenů a snad i místo k žití. Protože Aulëho děti jsou vůči temnotě odolné, vycítily v tom dobrou příležitost k rozšíření svého území.

S temnícím Hvozdem bojují též Meddědovci žijící na jeho okraji nedaleko Skalnatého brodu.
Přestože ochrana cesty hvozdem a Skalbalu zatím není nad jejich síly, nepříjemností přibývá a pocestných, kteří platí mýto za bezpečný průchod, ubývá.
Ti nejodvážnější z Meddědovců podnikají výpravy do Hvozdu a vracejí se unavenější a zasmušilejší než kdy dříve.

Protože je zima a všechny průsmyky Mlžných hor jsou neprostupně zapadány sněhem, celý kraj spí a čeká na jaro, co přinesou pocestní za zprávy a kdo všechno projde po cestě lesem a podél řeky.